Život v lockdownu

Myslím, že zpráv o coronaviru už máme všichni jistě plné zuby, ale i přesto je to téma stále aktuální a já bych o něm přeci jen něco málo napsala.

Jak to mám já? Jak se mi žije v lockdownu? Ano, uvědomuji si, že úplný lockdown už skončil, ale stále platí většina vládních opatřeních, které bych vám všechny nevyjmenovala, ani kdybych chtěla.

A jak se mě takhle situace vlastně dotýká? Dokázala bych vám to říct jediným slovem. Hodně. Nejhorší na tom všem je zřejmě uzavření škol. Právě jsem v předmaturitním ročníku, kde se má probrat strašně moc věcí, má se začít psát seminárka, připravovat maturitní ples, nebo třeba navštívit obhajoby seminárních prací a maturity letošních maturantů. Ale my jsme doma a nic z toho se neděje.

Tahle situace ale nemá jen stinné stránky. Musím říct, že jsem si hodně zvykla na vstávání v půl osmé. Zvykla jsem si i na to, že ráno nemusím nikam chvátat. Jen si udělám snídani, kafíčko, usednu za notebook a škola může začít. Také mám při distanční výuce daleko víc volného času. Vyučování, které máme normálně do půl čtvrté končí již kolem jedné hodiny, občas i dřív a já mám celé odpoledne volné, a nejhorší na tom je, že ten čas není čím zaplnit.

Jen abyste věděli, tak já jsem strašně akční člověk. Mám kopici koníčků, potřebuju být mezi lidmi a celkově nemám ráda, když je život monotónní, což teď rozhodně je. Když se vrátím k těm koníčkům, tak ano, můžu se jim věnovat, ale když jsem sama, tak to zkrátka není ono. Ano, kytaru do ruky vezmu a zahraji si, ale chybí mi ti lidé, kteří by hráli se mnou, chybí mi kapela, se kterou už rok kvůli koronaviru nehrajeme.

Jestli mě o něco coronavirus připravil, tak je to motivace k dělání čehokoliv. Ze začátku to bylo fajn, brala jsem to jako prázdniny, o kterých občas udělám nějaký úkol do školy a potom mám volno, ale teď už je to jinak. Teď už je pro mě ohromně těžké se k něčemu dokopat, můžu to přeci udělat až zítra. Jenže takhle to odložím několikrát a potom najednou o víkendu zjistím, že musím udělat deset úkolů a naučit se na tři písemky. Ale to už jsem celá já, nemůžu nic udělat včas.

Za co jsem ale opravdu vděčná, tak je to čas navíc, který jsem mohla strávit s mým přítelem, který půjde příští rok na vysokou, zatímco mě čeká ještě jeden rok na gymplu. Trávíme teď spolu mnohem víc času než dřív a máme spoustu skvělých společných zážitků, na které budu moct ještě dlouho vzpomínat.

K závěru bych vám chtěla říct ještě pár slov na povzbuzení. Nevzdávejte to! Možná vám teď přijde, že nic nemá smysl, ale není konec světa, všechno zase bude lepší.

A ještě tu pro vás mám pár typů:

• travte svůj volný čas se svými nejbližšími, které máte rádi, tolik volného času už jen tak mít nebudete

• chraňte sebe a hlavně ostatní. Zkuste opravdu poctivě dodržovat nařízení a ty roušky nosit, čím dřív náš národ zmoudří a začne mít z pandemie nějaký respekt, tím dřív se všechno vrátí do normálu

• pokud máte příbuzné, kteří jsou v rizikové skupině, tak se s nimi zkuste pokud možno vůbec nestýkat, maximálně v případě nutnosti.

• Využijte to že jste doma, v případě, že jste studenti jako já. Teď máte mimořádně hodně času na psaní seminárních prací, nebo třeba na čtení povinné četby, tak to využijte (Ano, je ironie, že to sem píšu já, která nedělám nic, ale poučte se ze mě :D)

A to je ode mě všechno. Doufám, že se situace brzy uklidní a všichni ji přežijeme ve zdraví.

Vaše Adél